Jenom pro ilustraci:
Ze začátku jsem neměla ještě kolo, takže jsem se tak nějak střídavě pěšky ztrácela, chodila hodinu do práce, zatímco mrakodrapy se tyčily v dálce přede mnou pořád stejně tajemně jako první den. Můj prvotní pocit z Rotterdamu bych mohla vtěsnat do kolonky: neútulno-hranato (tím myslím ty budovy). Uvědomovala jsem si, že s novými místy je to často jako s novými lidmi- často tak úplně nevíte, co si myslet, spoustu věcem nerozumíte a některé věci jsou na první pohled otravné a uhozené. Když si ale dáte načas, jste zvědaví, zkoumáte a snažíte se pochopit co a proč, často je výsledek docela milý a překvapivý. Pro mě třeba to, že všudypřítomné skleněné krychle (a nejen krychle, jsou to všechny možné variace na hranatovitost...vlastně Rotterdam by si mohl udělat nějaký znak města a dát si do něj krychli) tak ty skleněné krychle se tady všude tyčí jako nějaké nedostupné temné monumenty. Plochy skla, mřížky železa, beton...těžko se odhaduje k čemu ta která mohutná budova slouží. Jenže tahle monumentalita a krabicovost je vlastně nakonec docela přístupná, hodně zajímavých míst je totiž ukryto za hranou vysokých komplexů, ve dvorcích, za podjezdy nebo ve vedlejším bloku. Město si s vámi hraje na schovávanou a tím, jak komplexní je, ukazuje po každých sto metrech úplně jinou tvář. večer, když se všechny okna mrakodrapů rozsvítí, působí najednou skleněné kolosy docela mile, asi jako když na náměstí rozsvítí poprvé monstrózní vánoční smrček. Moje snaha ponořit se víc do Rotterdamu a odkrývat jeho různé vrstvy mě přivedla na výstavu v místním Fotomuseu, kde právě probíhá velká výstava, věnovaná právě fotografiím Rotterdamu. Výstava je nazvaná Rotterdam in the picture/ 175 let fotografie Rotterdamu a je věnovaná právě neustálým dynamickým proměnám, kterými město prošlo a stále prochází. Řekla bych ale, že různé tváře a podoby města a jeho proměny v rytmu doby jsou vlastně až tím posledním, co bylo na výstavě zajímavé. Nejzajímavější totiž bylo, že fotografie na výstavu vytvořily desítky různých umělců, z nichž každý jeden z nich měl k Rotterdamu zcela specifický vztah a považoval v něm za důležité něco úplně jiného. Každá fotografie odrážela subjektivní vidění svého autora a tak výstava ukazovala desítky různých variant toho, co různí autoři považovali za "půvabné" nebo "zajímavé"- loďky na řece před sto lety, komplexní pohled na moderní město, fandící dav na zápase v 80, letech, poklopy na chodníku, trubky, komíny, děti na ulici, jízdní kola. Prohlídla jsem si desítky fotografií města a jeho detailů a uvědomila jsem si, že nejsem sama, kdo tak nějak tápe-každý z autorů se snažil vytvořit si k městu svůj vlastní autentický vztah a ten potom pomocí fotek zachytit.
Třeba fotografka Kim Bouvy byla asi ve městě stejně ztracená jako já- vytvořila fotografický román Phantom City setsaveného z novinových výstřižků, propagačních materiálů a pohlednic. Phantom city je místo, které každý zná, ale málokdo chápe.
.jpg)
To fotografa Ruuda Siese zajímala spíše masivní přestavba města do moderní podoby v poválečné době a hlavně dělníci, kteří město pomáhali budovat. Bez ohledu na to, nakolik jekonstrukce budovy moderní-je pořád dílem člověka. Z fotek sestavil knihu Building the Rotterdam: Building a vertical city.
Jana Kammana fascinovaly hlavně funkcionalistické tvary Van Nellefabriek a tak je kombinoval do snových geometrických koláží. Fotografoval v době rozkvětu moderny a experimentoval s různými technikami.
V pozdější době už pak Hans Wilschut zachycuje neuvěřitelný svět, v němž vede diváka k pochybnostem o pravosti zobrazeného světa. Fotografický průzkum chápe jako dialog s městem. A tak chápu i já svoje pobývání tady-každodenní dialog se skleněným městem.
